Terapie

O bolestivých stavech aneb  o bolu zádobolu

V České republice bohužel neexistuje lékařská odbornost , která by se uceleně a systematicky zabývala problematikou bolestivých stavů pohybového systému. Pacienti s bolestmi kolují mezi ortopedy, neurology, rehabilitačními lékaři, revmatology, aby si obvykle vyslechli , od čeho jejich potíže nepochází a vlastní léčba je pak úzce zaměřená pouze z pohledu jednotlivých odborností a bez výjimky je postavená na použití léků. V celém procesu pak bohužel mnohdy chybí pohled integrující strukturální příčiny ( nárůstky, změny tvaru obratlů a kloubů, poruchy plotének …), neurologické příčiny, příčiny funkční ( změny  délky a napětí svalů a vazů, změny v postavení klíčových pohybových segmentů …) a v neposlední řadě podíl psychosomatický a ergonomický.

Želbohu právě strukturální příčiny  jsou stále většinou lékařů považovány za příčinu bolestivých stavů, ačkoliv jde o pohled dnes již jednoznačně překonaný. Je dostatečně prokázáno , že v 70-80% bolestivých stavů nelze nalézt rozsahem a významem odpovídající strukturální příčinu a lékařské závěry vinící z bolesti běžné degenerativní změny z opotřebení jsou spíše důsledkem diagnostických rozpaků a alibismu.

Právě v těch uvedených 70-80% bolestivých stavů hraje zásadní roli svalový systém. Jednotlivé svaly jsou cestou nervosvalových plotének přímo napojeny na nervový systém  a jejich činnost je vlastně zhmotněním myšlenek a vědomých a nevědomých  podnětů. Je s podivem, že lékaře stále prvořadě zajímají pevné struktury ( kosti ) a mechanické části ( klouby ) pohybového systému , které jsou však v podstatě pouze opornou základnou pro svalovou funkci.

Zřejmým důvodem je fakt,  že kosti a klouby lze pohodlně vyšetřit pomocí RTG , CT nebo MRI.  Vě věku nad 30 let prakticky nenajdete člověka, který by neměl  nějaký stupeň degenerativních změn na těchto strukturách. Svést potíže na tyto změny je pak velmi jednoduché a pohodlné řešení. Naproti tomu, vyšetření funkce svalového systému je problém. Neexistuje žádné zobrazovací vyšetření, které by nás věrohodně informovalo o stavu  svaloviny.  Je to především tím, že  svaly v každém okamžiku mění svoji  délku a napětí v závislosti na požadavcích a pokynech nervového systému.

Při vyšetření svalového systému  se tedy i ve 21 století neobejdeme bez použití lidských smyslů. Jde především o vyšetření pohmatové a vyšetření pohybových projevů ( stereotypů).  Vyšetření svalové funkce je  z pohledu medicíny postavené na důkazech poněkud problematické. Speciálně pohmatové vyšetření je totiž  založeno  na subjektivních vjemech vyšetřujícího a subjektivních informacích od vyšetřovaného.  Zjednodušeně  řečeno , to co vyhmatám závisí na mých  zkušenostech a informacích od pacienta.

To může být a také často je trnem v oku ostatních lékařů.  Pro nás, kteří se zabýváme  svalovou ( myofasciální ) diagnostikou a terapií jsou však  rozhodující léčebné výsledky a ne srovnávací  studie. Pro mne osobně je nepochopitelné, jak může být podíl svalového systému jako zdroje bolesti  tak zásadně opomíjen. To však do jisté míry souvisí se způsobem vzdělávání lékařů, kteří se  s problematikou během svého studia a praxe nesetkají.